Ráno jsem vstala že nakrmím kočku. Měla ve zvyku vždycky hnedka přiběhnout, ale dneska nepřiběhla. "JungMine!!!" zaječela jsem. Ospalá EunSoo se dopotácela do kuchyně, aby zjistila co se děje. "Co řveš?" zeptala se ospale a protřela si oči. Já ji jen odstrčila a šla jsem prohlídnout celej byt. "Ty vole. JungMin chybí!" vyjekla jsem. "A nenechalas ju doma?" prohrábla si EunSoo vlasy. "Ne. Já vím, že jsem ju brala." ušklíbla jsem se. "Tak zdrhla no." řekla EunSoo klidně. "Ona zdrhne a ty si to řekneš s takovým klidem?!" vyjekla jsem a už jsem bulela jak malá. Asi po hodině jsem se vydala do centra kde jsme taky bydlely vyvěsit pár letáků:
Ztratila se kočka, která vnímá na jméno JungMin. Vzhled: tříbarevná, pod nosem má černou jedničku a od obou očí se jí táhnou tmavě hnědé proužky. Kdo ji najde ať ji prosím přinese (adresa)
Při vyvěšení posledního letáku jsem se zahleděla na fotku JungMina a slzy se mi prodíraly ven. Otočila jsem se a vrátila jsem se domů.
"Jsi v pohodě?" zeptala se mě EunSoo ustaraně když mě viděla ležet na gauči a všude kolem kapesníčky a na stole velký kýbl zmrzliny. "Nic mi není." popotáhla jsem. "To vidím." ušklíbla se EunSoo a přisedla si ke mě, ale napřed se musela prodírat tou kupou kapesníčků. "To chce čas. Uvidíš, bude to dobrý." usmála se EunSoo a objala mě. "Já vím, ale co když ji nenajdou? Co když se už nikdy neukáže?" zasypávala jsem EunSoo otázkama. Ona mi dala prst na pusu, abych byla ticho. Druhou rukou mi otřela slzy z tváří, dala mi puso na čelo a já ji silně objala.
Po třech dnech
Uplynuly tři dny a s JungMinem se nikdo nehlásil.Docela jsme se smířily s tím že už se asi neobjeví. Celý den jsem se válela doma v posteli a užírala jsem se myšlenkou že ji asi přejelo auto nebo si ji někdo nechal a neminí ji vrátit. EunSoo si taky válela šunky, ale ne užíráním jako já, ale celej den proseděla u telky. "Budeš na tom závislá." řekla jsem jí klidně, když jsem vylezla z pokoje, abych si šla do kuchyně pro něco k snědku. "Hmm..." odpověděla. Já si z ledničky vzala jogurt a zalezla jsem zpátky do pokoje. Otevřela jsem si notebook, že zavolám mamce, která si jen kvůli našemu odjezdu zařídila skype, aby s námi mohla být v kontaktu.
"Ahoj mami."
„Ahoj JiKyo. Jak pak se tam obě máte?"
"Hmm...Dobře, teda až na to, že nám utekla JungMin."
"A našly jste ji?"
"Ještě ne. Obávám se že už ji nenajdem." zesmutněla jsem.
"Určitě se najde. Už musím zlatíčko, pozdravuj ode mě EunSoo a brzo zas zavolej."
"Pa a pozdavuj taťku." řekla jsem a zaklapla jsem notebook. Vstala jsem a vydala se za EunSoo do obyváku. "Pozdravuje tě mamka." podívala jsem se na EunSoo a šlo vidět že moc nevnímá. "Jo, jasně. A neruš, tohle mě zajímá." mávla rukou a vyvalila oči na telku. "Kolik je vůbec hodin?" rozhlížela jsem se po nějakých hodinách. EunSoo se natáhla pro mobil na stolku vedle gauče. "17:06. Proč?" hodila po mě její mobil. "Jen tak." sklopila jsem hlavu. "Už jdu asi spát, jsem utahaná." zívla si EunSoo. "Z čeho? Z toho nic nedělání??" zvedla jsem jedno obočí. EunSoo zavrtěla hlavou, vypla telku a zalezla do svýho pokoje. Já si šla taky lehnout, ale rozhodně jsem nespala. Nemohla jsem usnout. Pořád jsem musela myslet na JungMina. Doufala jsem v tu lepší variantu, že si ji někdo n echal než aby ji přejelo auto. To bych si šla rovnout lehnout pod vlak. Nebo pod metro. Nebo prostě pod něco. Pořádně jsem si zívla, protáhla jsem se a zase jsem vstala z postele. Už mě bolelo celý tělo z toho ležení. Vyšla jsem z pokoje a bloumcala jsem po bytě jak duch. Nejradši bych byla poltergeist a všechno tady rozmlátila. Po chození dokolečka jsem došla k oknu. Přitiskla jsem se na něj a čučela ven. Bylo světlo jako by bylo poledne. Všude plno lidí a aut. Všichni se na sebe mačkali. Bydleli jsme docela vysoko, tak to byl celkem dobrej výhled. Konečně jsem přišla na jiný myšlenky když jsem viděla ty davy lidí. Musela jsem se jim smát, protože oni se tam mačkaj hlava na hlavě a já mám kolem sebe prostoru, že bych se sem vešla ještě milionkrát. U toho okna jsem strávila pěkně dlouhou dobu. Čumkla jsem po hodinách a zděsila jsem se jak dlouho jsem u toho okna stála. Zaplula jsem do pokoje a mrskla sebou na postel. Po chvíli jsem usnula.